Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První informace, kterou jsem v roce 2012 o COILGUNS po vydání jejich prvních splitek měl, byla ta, že tahle banda je postavena na členech THE OCEAN. Ti jsou mi po posledním albu „Phanerozoic I: Palaeozoic“ stále vzdálenější. Vlastně si už dlouho myslím, že tato kapela měla pokojně zemřít s odchodem Nico Weberse. K sestavě COILGUNS nicméně mohu v tento čas doplnit, že jsou tedy postavení na někdejších členech THE OCEAN.
Trojice hudebníků, konkrétně kytaristé Louis Jucker, Jonathan Nido a bubeník Luc Hess, se přidala k THE OCEAN vpodstatě ve stejnou chvíli v roce 2008. O tři roky později zjistili, že by spolu mohli dělat mnohem zlobivější hudbu, než byla v plánu s THE OCEAN, a tím byl vlastně základ COILGUNS na světě. V THE OCEAN si ještě odkroutili dva roky a pak se trhli. A moc se nedivím. THE OCEAN jsou uskupení, kde je fluktuace denním chlebem. Krom Robina Stapse se tu vystřídalo kolem padesáti hudebníků.
„Millennials“ je album, které jde zcela jiným směrem, než jaký se snažili předkládat THE OCEAN v posledních deseti letech. Žádné pokusy o melodické zpěvy, žádné pozitivní melodie. Tohle je black metal přeházený přes hardcoreové síto. Hmatatelná temnota. I pomalé části dokáží znervóznit a dlouhé monolitické pasáže nedopřávají odpočinek.
COILGUNS dokázali najít balanc mezi přímočarými pasážemi a chaotickými sekanicemi, které odkazují někam k THE ARMED nebo BOTCH. Jsou stejně nepřizpůsobiví. Kombinují rytmy, přístupy i žánry. Celá deska poskakuje a neustále se transformuje v něco jiného, ale zachovává si jak intenzitu, tak špinavý nános. Nejde o ledabyle poskládaný chaos, bezdůvodnou hysterii. Bezútěšná nálada se celou deskou line jako Ariadnina nit a všechny rozdílné prvky spojuje.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!